Noviny New York Post 1918
”Slečno Whitová, je pravda, že chystáte hudební představení pro divadlo v New Yorku a připravujete se na spolupráci s Oscarem Michaeauxem?”
Angela upije vody ze sklenky a utáhne pásek saténového župánku.
”Ano, pravdou je že mě Oscar skutečně oslovil jako představitelku pro svůj film Within Our Gates. Měla bych ztvárnit učitelku Sylvii, ale zda se Oscar pro mě skutečně rozhodne to nevím, ale vyhlídky zdají se být perfektní.”
Novinář si vše zapíše i s poznámkou, že se Angela rozzářila když mluvila o filmové roli.
”Dobře slečno Angelo a teď něco o vás, řekněte nám jaké je vaše skutečné jméno?”
Angela se rozesměje a pootočí džbánem s kyticí růží na stolku.
”Říká se, že se nikdy nemáte ptát ženy na věk, já vám ovšem ráda řeknu kolik mi je.”
Novinář se zakření, ale píše dál. Podívá se na poznámky a pak na Angelu.
”Někde jsem četl, že vaše dětství bylo obyčejné. Co si pod tím mám představit?”
Angela se zvedne a přejde k zrcadlu kde si začne prohlížet svou tvář.
”Má matka byla švadlena a pradlena. Lidé z vesnice jí nosili své oblečení a ona je spravovala. Dokázala to jako málokdo, dokonce i dámy z města jí nosily své věci a ona jim plnila přání a vymýšlela jak co upravit, aby to bylo šik.”
Řekla něžně a otočila s k brejlatému chlapíkovi sotva metr a půl vysokému.
”Můj otec byl chovatelem koní. Nejdříve pracoval ve stájích jako pomocník, ale prý má krev indiánů a tak koním rozuměl jako málo kdo.”
Novinář vše zapíše a pokračuje v psaní a Angela pokračuje v mluvení.
”Jsem nejstarší za svých sester, ale mám dva starší bratry. Všichni jsme byli vychováni k práci a k tomu, že po těžké práci, kterou děláte svědomitě a jak nejlépe můžete budete odměněni. Pro mě je odměnou fakt když vidím plné divadlo lidí, když po mém zpěvu je ticho a pak bouřlivý potlesk. Tehdy vím, že to jak dřu, neustále se učím a zdokonaluji svůj hlas i dramatický um, smysl má.”
Chlápek se na ní dívá téměř zasněně. Angela kouká do prázdna jako by tu vůbec nebyla.
”Děkuji, to bude stačit. Mimochodem co máte dnes v plánu?”
Angela sundá župan a poupraví krajku podprsenky na svých bujných vnadách. Prsty projede pod svými prsy a lehce je nadzvedne. Její výraz je samolibý. Zvedne nohu a zapře jí o židličku u stolku se zrcadlem a spoustou malovátek na desce.
Její útlé čokoládové prsty s dlouhými rudými nehty přejedou přes nárt, kotník, po lýtku a zjevně kontroluje punčochy. Když se dostane ke kolenu a narovná se v zádech, její zadeček se vyšpulí. Přetočí trup na bok a prsty se po stehně dostane až k podvazkům. Krátké rudé šaty se střapci vytáhla ještě o něco výš.
Angela ví že jí sleduje, ale svůj pohled mu nevěnuje. Prstíky překontroluje sponu na podvazcích a propne nohu v páskových botičkách na podpatku.
”Dnes mám zde poslední vystoupení než se vydám do velkého světa.”
Pohlédne na novináře a usměje se. On je naprosto mimo, vypadá, že právě prošel erekcí. Angela na něj mrkne a odchází pryč. Její vůně ho chytí za nos, jako peříčko ho lechtá a vstupuje do něj a prochází tělem. Zastaví se v mužských partiích a novinář si poposedne a jakmile se za ní zavřou dveře, zhluboka a s úlevou si vydechne, zakloní se na křesle a pousměje se.
”Slečno Whitová?”
Angela sedí v křesle kde před vystoupením zanechala novináře a nohy má natažené na stole a překřížené v kotnících. Roluje punčochy ze svých nožek a otočí se ke dveřím.
Malým průchodem projde chlap z ochranky s kyticí růží.
”Fanoušek od posledního stolu?”
Zeptá se Angie a hlavou kývne ke stolku s prázdnou vázou. Chlap z ochranky, celkem vazoun, dá kytky do vázy.
”Jo, nějaký Vallentino.”
Angie po chlapíkovi hodí své punčochy a zastaví se u zrcadla. Ze stojánku z různými štětečky vyndá ten největší a několikrát s ním přetáhne svůj nos, štětinky s úctou dopadají a hladí její pleť.
”Jako vždy?”
Zeptá se ochranka s rukou na klice.
”Martine, doneseš mi potom sodovku, až se toho otrapy zbavíš?”
Z hvězdy hvězdička.
Nervózně si poposedne na židli v kanceláři ředitele divadla. Podívá se na zápěstí a posune svůj zlatý náramek se srdíčkem dolů. Potřebovala bych tě u sebe Enrico. Chtěla bych tě teď držet za ruku, s tebou jsem silnější, vím co říct. Nebo spíš ty víš co říct. Vytřel by sis s tím chlapíkem prdel a on by se neodvážil mě tu držet jako školačku.
”Slečno Whitová.”
Angie se na něj otočí a nervózně si stoupne. Jde jí o všechno nebo spíš, jde jí o hodně.
”Pane Weidermane?”
Odpoví zdvořile a podá mu ruku, kterou on políbí letmo. V ruce drží několik papírů, sedne si za veliký stůl a rozloží papíry před sebou.
”Omlouvám se, ale oč jde? Říkal jste, že je nějaký problém s mými smlouvami a spoluprací s Oscarem.”
Zeptá se Angela na rovinu bez jakýchkoliv okolek. Když jí ředitel volal, byl podivně chladný. Původní Angely vyladěnost, že jde třeba jen o nepodepsaný papír, se později změnil v paranoiu.
Ředitel se uvelebil v křesle a zapřel se do opěradla.
”Angelo, budu k vám upřímný. V našem divadle již nemáte angažmá. Měli jsme domluvené i jiné herečky, a ukázalo se, že pro naše požadavky nejste nejvhodnější, proto jsme se rozhodli pro jinou herečku.”
Sucho v krku, srdce jede na plné obrátky. Angie je mimo, hledí na něj a snaží se nedávat nic najevo. Žádný New York, žádná prestižní divadla, žádný stálý job, žádná samostatnost. Chce brečet, chce řvát, chce něco rozbít. S naprostým chladem se usměje na Weidermana a posune prsty v krajkově bílých rukavičkách.
”Děkuji, chápu vaše rozhodnutí. “
Řekne a vstane. Ředitel vstává také a s trochou nechápavého výrazu ji sleduje a čeká na výbuch sopky. Angie dojde ke dveřím, které ji ředitel přispěchá otevřít.
”Děkuji.”
S hrdostí odchází, když se za ní zavřou dveře hroutí se sama v sobě. Její kroky jsou nepravidelné, Nejde s hrdostí, ví že jí nikdo nevidí. Zamáčkne slzy v koutcích a vyběhne prázdnou chodbou na schodiště, které seběhne do mezipatra, kde se zarazí o stěnu a pěstí udeří do stěny.
”Kurva!!!! Kurva!!!! Do hajzlu s nimi!!!!”
Řekne polohlasně a opře se čelem o chladnou zeď. Zavrtí hlavou jako by chtěla říci ne. Slzy jí kanou potoky po tvářích a plný nos natáhne do sebe. Chtěla by vykřiknout, ale přízemí jistě není bez lidí a ona je přeci hvězda. Polkne, jako na rozkaz přestává plakat. Vyndá kapesníček z kabelky. Vysmrká se a otře si oči.
Když se zkulturní, prohlédne se v zrcátku a zhluboka se nadechne. Schází po schodech jako dáma. Noha střídá nohu a její chůze připomíná klasy obilí v ranním vánku.
Sedí v červeném křesílku a upíjí kávu.
”Slečno Whitová, máte na recepci telefon.”
Angie si prohlédne poslíčka a odloží kávu, čekala na tenhle hovor dvě hodiny.
Přejde do kabinky s telefonem a přiloží sluchátko k uchu a ústy se nakloní k druhému konci na mluvení.
”Angela Whitová. Pan Michaeaux?”
Zeptá se nadneseně a usměje se, jako by věřila, že volající jí může vidět.
”Ne slečno Whitová, jsem jeho osobní asistent.”
”Já ale chtěla mluvit s ním.”
”To nejste jediná, mohu pro vás něco udělat? Pan Michaeaux je velmi zaneprázdněn.”
“Mohl by jste mu tedy říci, že tu roli beru?”
Na druhé lince je náhle ticho, je slyšet šumění a podivné švitoření.
”Slečno Whitová, bohužel role černošské učitelky v nově připravovaném filmu je již obsazená. Je mi líto.”
”Angelo, co tu prosím tebe vyvádíš?”
Enrico vezme Angelu do náruče, čárky na jejím lístku z hotelového baru mají podobu krásného laťkového plotu u rodinného domečku.
”Lásko, nikdo mě nechce, já už nejsem hvězda budu ráda, když mě vůbec někdo zaměstná. Já nejsem už nic, pro nikoho nic neznamenám. Jsem nula.”
Enrico jí nese nahoru do apartmá. Její vlasy jsou rozcuchané, šaty pomačkané a jen stěží se dá mluvit o tom, že voní.
Enrico jí donese do svého pokoje a uloží jí na postel.
”Neboj děvče, já se o tebe postarám.”
Slečna Herečka usíná. Enrico přejde ke stolu a pročítá nějaké papíry. Do místnosti vejde Joe.
”Dovez tyhle peníze řediteli divadla v New Yorku. Za svůj výkon si zaslouží nejen zbytek peněz, ale i osobní doručení.”
Z milenky kurvička.
”Angela Whitová?”
“Ano. Známe se?”
Jak jinak než dámské toalety. Dáma v červené halence, černé sukni do půli lýtek a černém kabátku, upraví svůj plavý drdol a dívá se v odraze zrcadla na černoškou slečnu, která maluje své rty.
Angela je zmatená, tápe v paměti, jestli si tvář téhle ženy vybavuje, ale ne… nezná ji.
”Pochybuji, hvězda vašeho formátu těžko bude znát mě.”
Žena se velmi mile pousměje.
”Hvězda? Ne bohužel už ani divadlo, a ani film. Už vystupuji jen ve zdejším klubu dvakrát týdně.”
Žena nevěřícně zavrtí hlavou a přimhouří oči. Nadechne se jako by chtěla říci něco důležitějšího, ale pak jen vydechne a usměje se. Angela si všimla.
”Co jste chtěla říci?”
Blond dáma zavrtí hlavou.
”Slečno Whitová já nechci šířit drby, ale prý si někdo vyloženě nepřál, aby jste opustila New Orleans.”
Angela přimhouří oči a protáhne si dolní ret mezi zuby.
”Já tomu asi nerozumím.”
Blond dáma upraví v zrcadle skvěle vyčesané vlasy a zapne knoflíky kabátku.
”Slečno Whitová, měla jste podepsané smlouvy, domluvené natáčení a pak jste někoho potkala a nic z toho už nebyla pravda.”
Angela natočí hlavu ke straně a pomalu jí to šrotuje v hlavě ani se nenaděje a je na toaletě sama.
Přemýšlí a v tu chvíli ji napadne jediné.
”Spojte mě prosím s ředitelem Wierdermanem z Palace Theatre.”
Angie ukáže na pikolíka ukazovák a ten přijde se sklenkou šampaňského.
”Wiederman.”
“Angela Whitová.”
”Dobrý den, slečno dlouho jsem o Vás neslyšel.”
Angela se zhluboka nadechne a upije šampaňské.
”Enrico Vallentino… požádal mě, abych vás kontaktovala a zeptala se, zda by jste pro něj mohl udělat ještě jednou to samé jak jste mu pomohl, když šlo o mě.”
Chvíle ticha, Angela se usměje, jen drby přestřelila, v tomhle přeci Enrico nemá žádné prsty.
”Slečno Angelo, já… mě to moc mrzí. Ta směšná suma mi za to nestála, já měl daleko větší problém nahradit vaši kvalitu jinou herečkou. Moc mě to mrzí Angelo.”
Odloží sluchátko na bar a odchází. Nevnímá volání recepčního. Ignoruje troubení automobilů.
Zeptá se Enrico, který vyběhl z auta a chytl Angelu za ruku. Angela zvedne hlavu a zadívá se mu do očí. Když ti řeknu jaký strašný hajzl si, přijdu o střechu nad hlavou, o dva dny u Betty, o luxusní hadry a plné břicho. Přišla jsem o svůj sen. Vzal jsi mi mou budoucnost.
”Děje se něco děvče?”
Enrico ji vyruší z přemýšlení. Angela několikrát mrkne a pak se usměje.
”Nic myšáčku, jen jsem viděla takové pěkné botičky….”
Enrico se usměje a vyndá balíček bankovek ze svého saka.
